Pověstná slabost pro drsňáky

24. listopadu 2013 v 19:21 | Ruu |  Deník
Mhm, dlouho jsem nenapsala.
Takže, abych zase uzavřela věci, co jsem psala předtím - M to z minulého článku udělal zas několikrát, tak jsme se domluvili, že víkendy nikam chodit nebudeme. Že víkendy bude mít vyhrazené jen na hraní videoher. Jop, rozumné. Já vím, že to zní celkem logicky a neměla bych kvůli tomu vyvádět ani by mi to nemělo nějak vadit (i když o tom pochybuju docela, když mi S řekla: "vážně? necháváš mu víkendy na videohry? ty si tak pitomá a tolerantní." wtf). Vždyť já to chápu. Je to v pořádku naprosto. Vždyť jo, přes týden se učí, je ve škole (jeho škola je dost těžká a já bych těch deset hodin v kuse ani omylem nedala), chodí se mnou ven, pokud nemá učení moc. Vždyť se vidíme tak třikrát týdně! A víkendy prostě hraje. Rád hraje, je v tom dobrej (asi, nevyznám se v tom) a předtím, než jsme spolu začali, hrál pořád (ani se učit nemusel, vím to moc dobře, chodili jsme do stejné třídy čtyři roky, takže vím, jaké to tam bylo, hihi) a já chápu, že mu to teď chybí, že prostě nehrát by bylo těžké. Jo? Chápu to. Proč né. Sere mě to občas, ale tak od čeho mám kamarády? (vtip, nemám je) Takže tak, teď jsem hezky rozumná. A nebudu vůbec zmiňovat a řešit, že jsme se dnes lehce po chatu rafli (nevím, píšem si pořád každej den neustále už pět měsíců - nějak se to toho netýká, ale nemůžu uvěřit, že to dokážem a ještě nás to nepustilo..), ale to je tím, že já si z něj dělám srandu a on si to vezme a pochopí to tak, jak já to nemyslím. Neříká se tohle o ženskejch? Že něco vidí i tam, kde nic není? Když tak o tom přemýšlím, přijde mi, že já jsem chlap a on ženská. No vemte si, já nejsem moc na romantiku a sladký řeči, on jo, já nejsem na pořádek - on jo, mě je to nějak všechno jedno a neřeším nic - on všechno řeší, chápe jinak, mění se mu nálady z minutu na minutu a občas se chová jako ženská při pms.. okhay, to zní krutě, ale fakt. A jsem si jistá, že pms nemá! No fakt.
To by bylo všechno k Medvědovi.

A ten kluk ze třídy?
No, chtěl mě.
Psal mi, jak jsem úžasná, že takovou holku jako já nikdy nepoznal, že si se mnou rozumí a podobně. Musím uznat, že i já si s ním skvěle rozuměla. Psali jsme si v kuse klidně čtyři hodiny, stalo se mi tohle jen s jedním člověkem, s Medvědem. A s tímhle klukem. No, a pozval mě do kina. Já že klidně, páč jsem to pořád naivně brala jako pokus o skamarádit se. On ne. Pak jsme se začali bavit i ve třídě, což bylo překvapivé pro všechny, páč jak jsem říkala, on je kůl, já ne. A začali jsme si posílat psaníčka v hodinách. Ne, nic pikantního, většinou samé "Harvey Dent, can we trust him?" Ale to se mi líbilo. Neznala jsem nikoho, kdo by byl se mnou schopný vtipkovat o videích od College Humoru. A pak mi napsal, že prej spolu něco máme podle školních drbů a že on by chtěl. Já že mám kluka. A bum, konec, už mi nenapsal a prohodil se mnou jen pár slov o klávesnících.
Dobře, to mě celkem dost slušně sere. Chtěla jsem kamaráda, sakra! Chtěla chtěla chtěla jsem ho. Jako kamaráda.
Možná jsem ho chtěla i víc, ale nad tím jsem ani nepřemýšlela, ani na chvilinku, páč já mám Medvěda. Mám a budu mít.
Jen jsem přemýšlela, jestli by vztah s tímhle klukem nebyl o něčem jiném... takový dospělejší. S Medvědem mi to přijde všechno takové dětinské, ale ještě aby ne, je to pro nás oba všechno poprvé. A navíc i děti jsme. V patnácti. Ten kluk, jemu bude takovejch šestnáct, ale má za sebou hodně, že dítětem už ani není. To vůbec.
Ale ne.
Nenenene.
Musím vypnout smutný songy a zadusit v sobě ten malinkatej hlásek vzadu v mojí hlavě, kterej říká, ať opustím Medvídka a náš vztah plnej dětinskejch blbostí a pusinek (který on nechce moc často. prej to pak není speciální.. ty voleee.) a začnu si s vášnivým, nevyzpitatelným, na ostatní zlým a na mě hodným hulícím klukem, s nim bych si užila... Ale ne! Nenenenene. Kecy, blbosti. Tak.

A btw, byla jsem na Frozen - boží. Jako jo, je to animovaná pohádka, ale ty já ráda, a za poslední dobu jsem neviděla žádnou, která by se mi tak líbila. A víte, co by se mi ještě líbilo? Kdyby to udělali jako hranej film s vraždama a krví a tak. To totiž má tenhle potenciál, totálně.
A víte, co mě ještě sere? Že mě ten příběh z Frozen nenapadl dřív a nenapsala jsem o tom dokonale morbidní povídku! Fakt fcuk.
 

Čekám a čekám..

21. října 2013 v 19:12 | Ruu
Už mě to fakt štve.
Tedy on.

Už se tohle stalo potřetí. Není to divné? Jsme spolu tři měsíce, neměli bychom být ve stavu té blažené zamilovanosti, kdy chceme být pořád spolu a podobně? Zatím to teda vypadá, že já v tom stavu jsem a on je v podobném stavu s letadýlky (hehe, nemyslím modely letadýlek, to by bylo asi ještě trochu horší - chtěla jsem napsat ubožejší, ale to by bylo i na mě moc kruté).

V sobotu k nám přijel na návštěvu jeden... jeden člen rodiny, kterého nemám v lásce za tolik let urážení, shazování a podobných věcí, kterými rád ubližoval všem okolo. Ostatní, zdá se, rychle zapomněli a odpustili. Já ale nechci. Stejně jako jsem ho nechtěla ani vidět. Napsala jsem M, jestli můžem vypadnout. On že jasně. Asi deset minut před tím, než jsme se měli sejít mi napsal stupidní výmluvu, že nemůže. Dobře no. Přetrpěla jsem návštěvu bez větší psychické újmy. No nasral mě ale řádně. Ale tak jo, zkousla jsem to, třeba vážně má všechno oblečení v pračce a nemůže jít ven.
V neděli jsem teda chtěla někam jít. Řekl, že nemůže. Oblečení není suché. Vážně? napsala jsem mu ironicky oblečená v džínech, co jsem minulý den večer dávala úplně mokré na sušák. Jo, ale ještě se musí vyžehlit a podobně. No uznejte, jak může jít kluk ven v nevyžehlených džínech?! To mě nasral ještě víc než řádně. Venčila jsem asi dvě hodiny sama, potkala jsem kamarádku s přítelem, kteří jsou spolu přes rok a viděla jsem je, jak se objímají a procházejí se spolu. A on si po třech měsících musí vymýšlet pitomé výmluvy, aby se mnou nemusel být.

A teď. Už to vypadalo fakt nadějně. Napsala jsem mu, v kolik se teda sejdem. Čekám na odpověď. Už oblečená. Hezky nervózní, s motýlkama v břiše, jako před každou naší schůzkou.
Čekám.
A čekám.
A uběhnou tři hodiny.
Tři hodiny naprosté ignorace.
No nebudu lhát, říkala jsem si pořád, jak budu klidná a chladná a nenapíšu mu ani zprávičku. Nakonec jsem mu poslala deset zpráv, které zněly všechny podobně. Zkrátka, jestli si jako dělá srandu.
Nedělal. Prý nešel net. Jojojojo. Vsadím se, že kdybych se podívala na aktivitu v jeho herním účtě, najdu dosti aktivity za tyhle poslední tři hodiny.

Vypadá to, že radši tráví čas s naprosto debilními virtuálními stroji a mě to fakt přestává bavit.

A víte, co je na tom úplně to nejhorší? Že já toho pitomýho idiota stejně děsně miluju.

Mám to na udržování rovnováhy vesmíru!

19. října 2013 v 18:34 | Ruu |  Deník
Proč mě vždycky napadne to nejlepší, co lhostejně a uvolněně odseknout, aby to člověka odrovnalo až poté, co ten okamžik dávno uplyne? A pochybuju, že se můžu po chvilce k tomu člověku nahnout a říct: "No hele, k tý otázce před chvilkou.. víš, ruším svojí předchozí odpověď." Ne, to by asi nešlo.

Začal mě otravovat nějaký kluk ze třídy. Dobře, neotravuje. Ani se se mnou tak nebaví. Ale pochopte, my máme novou třídu opět striktně rozdělenou na dva okruhy: ty kůl uvolnění lidi, co se mezi sebou baví, jako by se znali léta, lezou po sobě, pubertálně se smějou a mě se hnusí, pak ten druhý, ten divný zbytek. A já jsem v tom druhém. A lidé z prvního se s lidmi z druhého nebaví. Zvláště ne s tou naší tříčlennou skupinkou. A zvláště né on. Hipster jeden podělanej.

Proto se nesmíte divit, že mě celkem vyvedlo z míry, když za mnou o přestávce přišel a začal mi říkat, jak jsem skvělá v tom debilním předmětě o psaní. Jo, jsem skvělá, děkuji. Teď si v hlavě přehrávám znovu tu scénku, kdy se na mě ten normálně povrchní hajzl nervózně usmívá a lichotí mi, zatímco já se jen červenám a brblám něco ve smyslu, že teda děkuju no. A mohla jsem to udělat jinak. Zasmát se, hodit vlasama a říct: "Jo, holt přirozenej talent. Hehe, ne, děkuju ti." Nebo tak, chápete! Prostě vtipně z toho vybruslit.
A pak se mě zeptal "Na co máš ty brejle?" Debilní otázka. Vysoce debilní. Ale oceňuju, že se zajímá. Chápete, on se zajímá, kdežto ostatní si ani nevšimli, že mám na sobě po dvě stě letech staré okousané brýle. Odpověděla jsem koktavě "Na dálku." Jo, to je vše. Mohla jsem vážně odpovědět: "Na udržování rovnováhy vesmíru, víš." A zasmát se, "Ne, vtip, jsou na dálku, občas je nosím, když mě začnou čočky nesnesitelně štvát." A bylo by to. Nebylo by to trapné a možná bych si našla kamaráda.

Říkám kamaráda. Jen kamaráda! Já už jednoho přítulku mám a o další nejevím zájem.
Ale tohle je takovej podělanej hipster, který by se mi jako kámoš vcelku hodil. Potřebuju někoho, s kým bych chodila na výstavy a kecala o uměleckých blbostech.
No nic. Stejně si myslím, že pravděpodobně.. no, asi o mě jeví něco jako zájem, ale asi ne moc přátelský, když uvážím, že se za týden vyspal se dvěma spolužačkama. No, to je jedno.

Z toho plyne, že se musím uvolnit a bejt skvělá, jak si představuju! Hned, a né až po chvilce.

nicolas cage's face on everything ftw!
 


Jsem zpátky, otevřete svou náruč!

19. října 2013 v 17:59 | Ruu |  Deník
Náhodou jsem si začala pročítat starší blogy. Ráda se vždycky přihlásím na nespočet těch hloupých stránek, co jsem kdysi založila a s nostalgií projíždím staré články. Divím se nad tím, jak jsem psala a jak jsem mohla přestat. A z té spousty pošetilých blogů tenhle nějak vyčnívá. Ani nevím proč, jeho úroveň je pořád špatná, jak jinak, ale já nedokážu psát nic jiného než hloupý deník, ale nevadí, páč tak to já ráda.
Z těch patnácti článků se dá docela dost vyčíst a asi bych měla napsat, jak to všechno dopadlo. Kéž by tenhle článek mohla vidět verze mé osoby v tom zmateném a depresivním lednu! Asi budu dělat, že jo, že může.

Za prvé: Hellichovka byl špatný nápad, teď to vím už jistě. Přestaň se vnitřně užírat.
Za druhé: Ty velké rozpadlé staré martensky nenos. Vypadáš v nich děsně. Radši si pořiď nové a ve tvé velikosti. A s černými tkaničkami, prosím!
Za třetí: Ombré je blbost. Dobře, není, pořád ho chci, ale neodhodlala jsem se ještě. Modré konce nemáš, ale zrzavou už jo. Nějaký ten pátek. A vypadáš sakra dobře. Nejlepší barva, cos kdy měla.
Za čtvrté: Kluka jako Jason Segel si už našla. Ještě lepšího! A je to krásný. A víš co je na tom asi nejlepší? Že nejen, že se milujete jako v kýčovitém romantickém filmu, které naprosto nenávidíš, ale taky jste nejlepší kamarádi. A to je na tom to nejlepší, můžeš se před ním chovat jak chceš, jako blázen, být sama sebou, krkat mu do pusy a smát se tomu jako hovádě, ale stejně tě obejme a řekne, že tě miluje. Jo? Takže přestaň se cítit tak strašně osamělá, ono to přejde.
Za páté: Ta škola. Ta velká otázka, co nad tebou tak těžce visela - je to vyřešené. Rozhodně to není tak, jak sis představovala. Ani trochu! Pamatuješ, jak si mlčky přihlížela debatám ostatních o tom, jak jdou na ekonomku a obchodku a v duchu si děkovala Bohu za svůj náznak talentu, díky kterému nemusíš zkejsnout na podobně nudné škole? Tak tam seš. Jop, seš na nudné škole. Na oboru cestovní ruch. Jo, ptáš se, co to vlastně je za obor a kam nás to dovede? Hele zlato, to já taky nevím. Ale seš spokojená. Je to lehké, nenáročné, máš tam staré kamarádky, které si nechtěla opustit. A možná najdeš nové. (Když už jsem u tohohle, vzkaz pro mé budoucí já: Začni se kurva už bavit s Terezií, jo?! Děkuju.)

A seš spokojená. To je hlavní. Tak přestaň se nervovat a žij. Jo? Díky.

Celkem schizofrenní článek. No, nevadí.

Jsem zpátky! Otevřete své náruče!

Docela ironie takové věci psát sem, kam ani jednou nezabloudil někdo jiný než já. Hodně ironické.
Otevři svou náruč, já!

Skvělej song, co jsem teď našla. Jen tak.

Bobování

19. ledna 2013 v 16:48 | Ruu |  Deník
Vrátila jsem se z bobovací akce. Sjela jsem dvakrát obří kopec s kvílením, protože slepí a blbí lidi /blbí? vypadá to divně.../ chodili v dráze a já měla co dělat, abych je nesrazila a já samotná nespadla na zem. Zjistila jsem, že už jsem na tohle asi moc velká, protože vyšlapávat to pět minut kvůli pěti vteřinám mě nebavilo. No nic.

Na školu, na kterou jsem si stěžovala v jednom článku, mě přijali.
A ta škola, kde jsem vypadla, mi dneska poslala dopis. Prý jestli nechci chodit k nim na obor Restaurátorství. Odmítla jsem.

Rozhodla jsem se jít na Grafický design a žít hezky jako můj strejda (ehm, vystudoval tu samou školu a vstává v jedenáct, pak dělá hodinu z domova na počítači zakázky a má pak volno - no není to sen?).

Takže tak.

Becherovní štěňátka

18. ledna 2013 v 22:11 | Ruu |  Deník
Připadám si jako nějakej podělanej podivín (oh, ano, teď pro změnu mluvím nespisovně, zažívám momentálně nezvratnou touhu tak psát), když zatímco si holky v mým věku lakují nehty, odpovídají na debilní otázky na ask svým typicky bad ass stylem a zaplňují mojí fb zeď desítkama gifů jejich kroutícího se zadku nebo pokřivenejch úsměvů, já sleduju politickou debatu.
Ovšem, musím přiznat, že ani to se neneslo na vysoce intelektuální úrovni. S B jsme si udělali popcorn a zasedli k televizi. Po pěti minutách si on hrál na pspéčku a já házela praženou kukuřici po plazmovce pokaždý, když se tam objevil Zemanův ksicht. Nemůžu si pomoct, nemám toho člověka ráda. Po většinu doby, kdy otevřel pusu, jsem měla chuť (no, vlastně jsem to i několikrát udělala) zaječet "Ty vole, co to kecá za sračky?". Totálně mě vytáčely jeho významný pohledy směrem ke Karlovi, jeho naprosto neslušný ukazování a nevhodný pokyny rukou.
Je opravdu škoda, že to Karlovi nevyšlo na konci a že to spletl. Ale snad všichni pochopili, co tím myslí, ačkoliv to lehce přehodil.
Pořád doufám, že se zvolí Karel a já se nebudu muset zahrabat pod zem.

Protože ačkoliv je to možná idiotský a pubertální (hm, taková já vlastně jsem), připadá mi Zeman jako člověk, co ošahává vlastní dceru a hází do ohně štěňátka politý becherovkou (protože tu už on sedm let nepije, tak co s ní, že?).

Nespolehliví, zlí a nepříjemní

16. ledna 2013 v 16:14 | Ruu |  Deník
Původně jsem plánovala, že tenhle stomiliontý blog v řadě bude tentokrát jiný, hodnotný a o něčem.

Ups.

Dneska měly být výsledky vyvěšené na webu. Vstávala jsem v sedm hodin a od té doby stále dokola aktualizuju jejich stránku jako idiot.
Doslova řekli, ehm, cituju - "Výsledky budou vyvěšené na webu šestnáctého ledna ráno."
V devět jsem se podívala na Forgetting Sarah Marshall (česky je to Kopačky, ale ten název se mi zkrátka nelíbí). Hned, jak s objevili závěrečné titulky, běžela jsem k notebooku a znova aktualizovala stránku. Jé, překvápko, nebylo to tam.
Pak znova v deset, jedenáct, dvanáct, v jednu. Pokaždé jsem ztrácela naději na to, že tam konečně, na těch příšerně designovaných stránkách modrý odkaz Výsledky přijímacího řízení.
Oh, ne.

Ve tři jsem donutila mámu zavolat tam. Zvedla to nepříjemná ženská, co na ní začala ječet, že ředitelka stoná a že výsledky vyvěsila na školu, tak ať si zajedu tam nebo počkám na dopis.

Super.

Ehm, vůbec se mi tam kvůli tomu nechce.
I na zkouškách byli lidi nepříjemní a zlí, oproti Hellichovce určitě. Navíc ta škola se téměř rozpadá a abych mohla na záchodky, musela jsem projít úplně celou školou.

Nevím, ale myslím, že by na ostatní měli být aspoň příjemní. Jak já nenávidím lidi, co jsou takoví.

Testy napsány

11. ledna 2013 v 12:58 | Ruu |  Deník
Tak a je konec.

Dneska jsme dopsali testy. Nejdřív čeština, ta byla v pohodě; chyběla mi jedna otázka a řekla bych, že je tam maximálně pět chyb z dvaceti možnejch.
Potom ale kultura. Otázky mě překvapily a neuměla jsem na ně příliš dobře odpovědět. Například "V jakém stylu je postaven Obecní dům?" Napsala jsem kravinu - v barokním. Až když jsem odevzdala papír té nepříjemné a škodolibé ženě za stolem, došlo mi, že je to stavba secesní... Pak tam třeba byla otázka, jaký je můj oblíbený ilustrátor. Samozřejmě nějaké znám, znám ale jen jejich jména a vybavuju si jejich iustrace, ale oni chtěli i přesné jméno autora knihy a název. Nepamatuju si, nevím. Něco bylo lehčí, jako třeba "Co je impresionismus a v jakém století vznikl?" nebo "Kdo byl nazýván králem Slunce?"...

Ve středu jsou výsledky na webu.
Budu doufat, že se tam přihlásil někdo s horší malbou, kresbou i koláží, špatnýma známkama ze základky plus špatným pamatovákem na češtinu a otázky z kultury...

Když nemůžu spát

10. ledna 2013 v 23:19 | Ruu |  Deník
Ležím v posteli a spím. Tedy, údajně. Rodiče mě totiž donutili jít spát dřív, protože si pravděpodobně řekli, že mě ještě pořádně vystresují neustálým opakováním, jak je zítřek důležitý.

Večer jsem si projela pár testů z literatury, mluvnice, historie a malířství. Dopadly vcelku dobře, ale otázkou je, jestli se mi všechny informace nevypař záhadně z hlavy, až budu sedět v lavici před prázdným listem.

Jéžiš. Až moc to řeším, moc se stresuju i sama, bez pomoci ostatních. Když mně se tam tak nechce! Jediná věc, co mě zítra donutí vstát a vážit tu únavnou cestu metrem je pomyšlení, že tam strávím pouhé dvě hodiny a pak rychle domů, kde si pustím himym a přečtu si něco v peřinách.
Teď se s tím přestanu oficiélně stresovat.

Mimochodem, viděli jste prezidentskou 'superdebatu' (ten název mi pořád divně vrtá hlavou)? Já sama sice nevolím, ale díky lehké ovlivnitelnosti mojí mámy (je to trestné?) jsem jí celou zhlédla a taky jsem si přečetla volební číslo Respektu.
Nicméně, rozhodla jsem se nabádat k volbě Schwanzerberga. Samozřejmě kvůli jeho názorům, minulosti i postojům, ale taky se nemůžu zbavit pubertálně dyliního hlásku v mé hlavě, co rozežněně říká, že je to 'takovej ňuňu roztomilej dědoušek'.

No nic, tak já jdu spát.

Už zas to dopadlo hrozně

10. ledna 2013 v 20:57 | Ruu |  Deník
Další zkouška za mnou.

O můj bože, jak já tohle nenávidím! Je to podruhé a už k tomu chovám spalující nenávist. Znervózňuje to, stresuje, mám z toho afty, ekzém na místech, kde vypadají hodně děsivě, bolesti hlavy, dehydrataci, deprese a zatraceně podstatné pochybování o sobě samé. Sice bych mohla uposlechnout rad ostatních a "hodit to za hlavu", "neřešit to" a mít na vědomí, že "o nic nejde". Jenže já ze své přirozené podstaty jsem prostě nervózní člověk.
A zpozorovala jsem na sobě zvláštní jev - ne, že by se mi klepaly ruce jako normálním lidem. Ne. Mně vibruje zadek. Ne, fakt! Začne se třást jako pudink při běhu.
Nechápu, proč tolik zodpovědnosti ohledně rozhodnutí o kariérní budoucnosti nastává už teď. Nevím jak ostatní, ale já se pořád cítím jako dítě s blahovými sny o přestěhování do nyc a podobně. Neuvažuju vážně a dopředu, protože jsem prostě dítě. Je mi čtrnáct a jak mám vědět, jak to budu cítit za pět, deset nebo třicet let?

Tak, abych vysvětlila, proč to teď tak řeším. Tahle zkouška taky dopadla blbě. Děsně. Bylo to teprve první kolo, strávila jsem tam šest stresuplných a děsuplných hodin. Nejdřív jsme dostali za úkol kresbu podle modelu, ta se mi vyvedla, dle mého názoru. Rozhodně to bylo lepší než na Hellichovce, to naprosto jistě. Potom malba. Oh! To byla hrůza. Lidi, tohle není žádný pitomě sebekritický povzdech. Ne, tohle je krutá realita. Bylo to to nejhorší, co jsem mohla odevzdat. Vypadalo to, jako když to dělalo pětileté dítě. Nejistě jsem koukala po ostatních a když jsem viděla ty skvělé malby, chtělo se mi brečet. Oni tam nad dokonalými malbami a já nad děsným zkrabatělým papírem těžknoucím pod obrovskou vrstvou temper, co se k sobě ani nehodí. Jenže tohle bylo poprvé, co jsem s temperami dělala. Zní to sice divně, ale přísahám, že ani na výtvarce na základce, dokonce ani za ty dva roky v umělecké základce jsem tempery neměla v ruce! Samozřejmě jsem kdysi už malovala, ale vždycky to bylo akrylkami. A navíc jsme měli sedět, mít na kolenou desku a malovat tak. Já jsem zvyklá na malířský stojan a myslela jsem, že nám ho i dají, ale ne. Takže tak. Moje malba rovná se hnus. Doslova. Pak koláž. Ahh, kdo by čekal, že na grafický design dělaný na POČÍTAČI budou chtít stříhání a lepení? Nejsem v tom dobrá. Já křivě stříhám, patlavě lepím. Podle toho to taky vypadalo. Jestli se sem nedostanu, tak nevím. Ale asi ne. Z mojí jistoty o přijetí se stala jistota o pohoření.
Zítra je test z historie, kultury a češtiny. A tohle jsou tři věci, co mi jdou, takže bych to mohla dohnat. Teoreticky. Ale nevím.

Držte mi palce.
Kurva to potřebuju.

Kam dál