Říjen 2013

Čekám a čekám..

21. října 2013 v 19:12 | Ruu
Už mě to fakt štve.
Tedy on.

Už se tohle stalo potřetí. Není to divné? Jsme spolu tři měsíce, neměli bychom být ve stavu té blažené zamilovanosti, kdy chceme být pořád spolu a podobně? Zatím to teda vypadá, že já v tom stavu jsem a on je v podobném stavu s letadýlky (hehe, nemyslím modely letadýlek, to by bylo asi ještě trochu horší - chtěla jsem napsat ubožejší, ale to by bylo i na mě moc kruté).

V sobotu k nám přijel na návštěvu jeden... jeden člen rodiny, kterého nemám v lásce za tolik let urážení, shazování a podobných věcí, kterými rád ubližoval všem okolo. Ostatní, zdá se, rychle zapomněli a odpustili. Já ale nechci. Stejně jako jsem ho nechtěla ani vidět. Napsala jsem M, jestli můžem vypadnout. On že jasně. Asi deset minut před tím, než jsme se měli sejít mi napsal stupidní výmluvu, že nemůže. Dobře no. Přetrpěla jsem návštěvu bez větší psychické újmy. No nasral mě ale řádně. Ale tak jo, zkousla jsem to, třeba vážně má všechno oblečení v pračce a nemůže jít ven.
V neděli jsem teda chtěla někam jít. Řekl, že nemůže. Oblečení není suché. Vážně? napsala jsem mu ironicky oblečená v džínech, co jsem minulý den večer dávala úplně mokré na sušák. Jo, ale ještě se musí vyžehlit a podobně. No uznejte, jak může jít kluk ven v nevyžehlených džínech?! To mě nasral ještě víc než řádně. Venčila jsem asi dvě hodiny sama, potkala jsem kamarádku s přítelem, kteří jsou spolu přes rok a viděla jsem je, jak se objímají a procházejí se spolu. A on si po třech měsících musí vymýšlet pitomé výmluvy, aby se mnou nemusel být.

A teď. Už to vypadalo fakt nadějně. Napsala jsem mu, v kolik se teda sejdem. Čekám na odpověď. Už oblečená. Hezky nervózní, s motýlkama v břiše, jako před každou naší schůzkou.
Čekám.
A čekám.
A uběhnou tři hodiny.
Tři hodiny naprosté ignorace.
No nebudu lhát, říkala jsem si pořád, jak budu klidná a chladná a nenapíšu mu ani zprávičku. Nakonec jsem mu poslala deset zpráv, které zněly všechny podobně. Zkrátka, jestli si jako dělá srandu.
Nedělal. Prý nešel net. Jojojojo. Vsadím se, že kdybych se podívala na aktivitu v jeho herním účtě, najdu dosti aktivity za tyhle poslední tři hodiny.

Vypadá to, že radši tráví čas s naprosto debilními virtuálními stroji a mě to fakt přestává bavit.

A víte, co je na tom úplně to nejhorší? Že já toho pitomýho idiota stejně děsně miluju.

Mám to na udržování rovnováhy vesmíru!

19. října 2013 v 18:34 | Ruu |  Deník
Proč mě vždycky napadne to nejlepší, co lhostejně a uvolněně odseknout, aby to člověka odrovnalo až poté, co ten okamžik dávno uplyne? A pochybuju, že se můžu po chvilce k tomu člověku nahnout a říct: "No hele, k tý otázce před chvilkou.. víš, ruším svojí předchozí odpověď." Ne, to by asi nešlo.

Začal mě otravovat nějaký kluk ze třídy. Dobře, neotravuje. Ani se se mnou tak nebaví. Ale pochopte, my máme novou třídu opět striktně rozdělenou na dva okruhy: ty kůl uvolnění lidi, co se mezi sebou baví, jako by se znali léta, lezou po sobě, pubertálně se smějou a mě se hnusí, pak ten druhý, ten divný zbytek. A já jsem v tom druhém. A lidé z prvního se s lidmi z druhého nebaví. Zvláště ne s tou naší tříčlennou skupinkou. A zvláště né on. Hipster jeden podělanej.

Proto se nesmíte divit, že mě celkem vyvedlo z míry, když za mnou o přestávce přišel a začal mi říkat, jak jsem skvělá v tom debilním předmětě o psaní. Jo, jsem skvělá, děkuji. Teď si v hlavě přehrávám znovu tu scénku, kdy se na mě ten normálně povrchní hajzl nervózně usmívá a lichotí mi, zatímco já se jen červenám a brblám něco ve smyslu, že teda děkuju no. A mohla jsem to udělat jinak. Zasmát se, hodit vlasama a říct: "Jo, holt přirozenej talent. Hehe, ne, děkuju ti." Nebo tak, chápete! Prostě vtipně z toho vybruslit.
A pak se mě zeptal "Na co máš ty brejle?" Debilní otázka. Vysoce debilní. Ale oceňuju, že se zajímá. Chápete, on se zajímá, kdežto ostatní si ani nevšimli, že mám na sobě po dvě stě letech staré okousané brýle. Odpověděla jsem koktavě "Na dálku." Jo, to je vše. Mohla jsem vážně odpovědět: "Na udržování rovnováhy vesmíru, víš." A zasmát se, "Ne, vtip, jsou na dálku, občas je nosím, když mě začnou čočky nesnesitelně štvát." A bylo by to. Nebylo by to trapné a možná bych si našla kamaráda.

Říkám kamaráda. Jen kamaráda! Já už jednoho přítulku mám a o další nejevím zájem.
Ale tohle je takovej podělanej hipster, který by se mi jako kámoš vcelku hodil. Potřebuju někoho, s kým bych chodila na výstavy a kecala o uměleckých blbostech.
No nic. Stejně si myslím, že pravděpodobně.. no, asi o mě jeví něco jako zájem, ale asi ne moc přátelský, když uvážím, že se za týden vyspal se dvěma spolužačkama. No, to je jedno.

Z toho plyne, že se musím uvolnit a bejt skvělá, jak si představuju! Hned, a né až po chvilce.

nicolas cage's face on everything ftw!

Jsem zpátky, otevřete svou náruč!

19. října 2013 v 17:59 | Ruu |  Deník
Náhodou jsem si začala pročítat starší blogy. Ráda se vždycky přihlásím na nespočet těch hloupých stránek, co jsem kdysi založila a s nostalgií projíždím staré články. Divím se nad tím, jak jsem psala a jak jsem mohla přestat. A z té spousty pošetilých blogů tenhle nějak vyčnívá. Ani nevím proč, jeho úroveň je pořád špatná, jak jinak, ale já nedokážu psát nic jiného než hloupý deník, ale nevadí, páč tak to já ráda.
Z těch patnácti článků se dá docela dost vyčíst a asi bych měla napsat, jak to všechno dopadlo. Kéž by tenhle článek mohla vidět verze mé osoby v tom zmateném a depresivním lednu! Asi budu dělat, že jo, že může.

Za prvé: Hellichovka byl špatný nápad, teď to vím už jistě. Přestaň se vnitřně užírat.
Za druhé: Ty velké rozpadlé staré martensky nenos. Vypadáš v nich děsně. Radši si pořiď nové a ve tvé velikosti. A s černými tkaničkami, prosím!
Za třetí: Ombré je blbost. Dobře, není, pořád ho chci, ale neodhodlala jsem se ještě. Modré konce nemáš, ale zrzavou už jo. Nějaký ten pátek. A vypadáš sakra dobře. Nejlepší barva, cos kdy měla.
Za čtvrté: Kluka jako Jason Segel si už našla. Ještě lepšího! A je to krásný. A víš co je na tom asi nejlepší? Že nejen, že se milujete jako v kýčovitém romantickém filmu, které naprosto nenávidíš, ale taky jste nejlepší kamarádi. A to je na tom to nejlepší, můžeš se před ním chovat jak chceš, jako blázen, být sama sebou, krkat mu do pusy a smát se tomu jako hovádě, ale stejně tě obejme a řekne, že tě miluje. Jo? Takže přestaň se cítit tak strašně osamělá, ono to přejde.
Za páté: Ta škola. Ta velká otázka, co nad tebou tak těžce visela - je to vyřešené. Rozhodně to není tak, jak sis představovala. Ani trochu! Pamatuješ, jak si mlčky přihlížela debatám ostatních o tom, jak jdou na ekonomku a obchodku a v duchu si děkovala Bohu za svůj náznak talentu, díky kterému nemusíš zkejsnout na podobně nudné škole? Tak tam seš. Jop, seš na nudné škole. Na oboru cestovní ruch. Jo, ptáš se, co to vlastně je za obor a kam nás to dovede? Hele zlato, to já taky nevím. Ale seš spokojená. Je to lehké, nenáročné, máš tam staré kamarádky, které si nechtěla opustit. A možná najdeš nové. (Když už jsem u tohohle, vzkaz pro mé budoucí já: Začni se kurva už bavit s Terezií, jo?! Děkuju.)

A seš spokojená. To je hlavní. Tak přestaň se nervovat a žij. Jo? Díky.

Celkem schizofrenní článek. No, nevadí.

Jsem zpátky! Otevřete své náruče!

Docela ironie takové věci psát sem, kam ani jednou nezabloudil někdo jiný než já. Hodně ironické.
Otevři svou náruč, já!

Skvělej song, co jsem teď našla. Jen tak.