Deník

Pověstná slabost pro drsňáky

24. listopadu 2013 v 19:21 | Ruu
Mhm, dlouho jsem nenapsala.
Takže, abych zase uzavřela věci, co jsem psala předtím - M to z minulého článku udělal zas několikrát, tak jsme se domluvili, že víkendy nikam chodit nebudeme. Že víkendy bude mít vyhrazené jen na hraní videoher. Jop, rozumné. Já vím, že to zní celkem logicky a neměla bych kvůli tomu vyvádět ani by mi to nemělo nějak vadit (i když o tom pochybuju docela, když mi S řekla: "vážně? necháváš mu víkendy na videohry? ty si tak pitomá a tolerantní." wtf). Vždyť já to chápu. Je to v pořádku naprosto. Vždyť jo, přes týden se učí, je ve škole (jeho škola je dost těžká a já bych těch deset hodin v kuse ani omylem nedala), chodí se mnou ven, pokud nemá učení moc. Vždyť se vidíme tak třikrát týdně! A víkendy prostě hraje. Rád hraje, je v tom dobrej (asi, nevyznám se v tom) a předtím, než jsme spolu začali, hrál pořád (ani se učit nemusel, vím to moc dobře, chodili jsme do stejné třídy čtyři roky, takže vím, jaké to tam bylo, hihi) a já chápu, že mu to teď chybí, že prostě nehrát by bylo těžké. Jo? Chápu to. Proč né. Sere mě to občas, ale tak od čeho mám kamarády? (vtip, nemám je) Takže tak, teď jsem hezky rozumná. A nebudu vůbec zmiňovat a řešit, že jsme se dnes lehce po chatu rafli (nevím, píšem si pořád každej den neustále už pět měsíců - nějak se to toho netýká, ale nemůžu uvěřit, že to dokážem a ještě nás to nepustilo..), ale to je tím, že já si z něj dělám srandu a on si to vezme a pochopí to tak, jak já to nemyslím. Neříká se tohle o ženskejch? Že něco vidí i tam, kde nic není? Když tak o tom přemýšlím, přijde mi, že já jsem chlap a on ženská. No vemte si, já nejsem moc na romantiku a sladký řeči, on jo, já nejsem na pořádek - on jo, mě je to nějak všechno jedno a neřeším nic - on všechno řeší, chápe jinak, mění se mu nálady z minutu na minutu a občas se chová jako ženská při pms.. okhay, to zní krutě, ale fakt. A jsem si jistá, že pms nemá! No fakt.
To by bylo všechno k Medvědovi.

A ten kluk ze třídy?
No, chtěl mě.
Psal mi, jak jsem úžasná, že takovou holku jako já nikdy nepoznal, že si se mnou rozumí a podobně. Musím uznat, že i já si s ním skvěle rozuměla. Psali jsme si v kuse klidně čtyři hodiny, stalo se mi tohle jen s jedním člověkem, s Medvědem. A s tímhle klukem. No, a pozval mě do kina. Já že klidně, páč jsem to pořád naivně brala jako pokus o skamarádit se. On ne. Pak jsme se začali bavit i ve třídě, což bylo překvapivé pro všechny, páč jak jsem říkala, on je kůl, já ne. A začali jsme si posílat psaníčka v hodinách. Ne, nic pikantního, většinou samé "Harvey Dent, can we trust him?" Ale to se mi líbilo. Neznala jsem nikoho, kdo by byl se mnou schopný vtipkovat o videích od College Humoru. A pak mi napsal, že prej spolu něco máme podle školních drbů a že on by chtěl. Já že mám kluka. A bum, konec, už mi nenapsal a prohodil se mnou jen pár slov o klávesnících.
Dobře, to mě celkem dost slušně sere. Chtěla jsem kamaráda, sakra! Chtěla chtěla chtěla jsem ho. Jako kamaráda.
Možná jsem ho chtěla i víc, ale nad tím jsem ani nepřemýšlela, ani na chvilinku, páč já mám Medvěda. Mám a budu mít.
Jen jsem přemýšlela, jestli by vztah s tímhle klukem nebyl o něčem jiném... takový dospělejší. S Medvědem mi to přijde všechno takové dětinské, ale ještě aby ne, je to pro nás oba všechno poprvé. A navíc i děti jsme. V patnácti. Ten kluk, jemu bude takovejch šestnáct, ale má za sebou hodně, že dítětem už ani není. To vůbec.
Ale ne.
Nenenene.
Musím vypnout smutný songy a zadusit v sobě ten malinkatej hlásek vzadu v mojí hlavě, kterej říká, ať opustím Medvídka a náš vztah plnej dětinskejch blbostí a pusinek (který on nechce moc často. prej to pak není speciální.. ty voleee.) a začnu si s vášnivým, nevyzpitatelným, na ostatní zlým a na mě hodným hulícím klukem, s nim bych si užila... Ale ne! Nenenenene. Kecy, blbosti. Tak.

A btw, byla jsem na Frozen - boží. Jako jo, je to animovaná pohádka, ale ty já ráda, a za poslední dobu jsem neviděla žádnou, která by se mi tak líbila. A víte, co by se mi ještě líbilo? Kdyby to udělali jako hranej film s vraždama a krví a tak. To totiž má tenhle potenciál, totálně.
A víte, co mě ještě sere? Že mě ten příběh z Frozen nenapadl dřív a nenapsala jsem o tom dokonale morbidní povídku! Fakt fcuk.

Mám to na udržování rovnováhy vesmíru!

19. října 2013 v 18:34 | Ruu
Proč mě vždycky napadne to nejlepší, co lhostejně a uvolněně odseknout, aby to člověka odrovnalo až poté, co ten okamžik dávno uplyne? A pochybuju, že se můžu po chvilce k tomu člověku nahnout a říct: "No hele, k tý otázce před chvilkou.. víš, ruším svojí předchozí odpověď." Ne, to by asi nešlo.

Začal mě otravovat nějaký kluk ze třídy. Dobře, neotravuje. Ani se se mnou tak nebaví. Ale pochopte, my máme novou třídu opět striktně rozdělenou na dva okruhy: ty kůl uvolnění lidi, co se mezi sebou baví, jako by se znali léta, lezou po sobě, pubertálně se smějou a mě se hnusí, pak ten druhý, ten divný zbytek. A já jsem v tom druhém. A lidé z prvního se s lidmi z druhého nebaví. Zvláště ne s tou naší tříčlennou skupinkou. A zvláště né on. Hipster jeden podělanej.

Proto se nesmíte divit, že mě celkem vyvedlo z míry, když za mnou o přestávce přišel a začal mi říkat, jak jsem skvělá v tom debilním předmětě o psaní. Jo, jsem skvělá, děkuji. Teď si v hlavě přehrávám znovu tu scénku, kdy se na mě ten normálně povrchní hajzl nervózně usmívá a lichotí mi, zatímco já se jen červenám a brblám něco ve smyslu, že teda děkuju no. A mohla jsem to udělat jinak. Zasmát se, hodit vlasama a říct: "Jo, holt přirozenej talent. Hehe, ne, děkuju ti." Nebo tak, chápete! Prostě vtipně z toho vybruslit.
A pak se mě zeptal "Na co máš ty brejle?" Debilní otázka. Vysoce debilní. Ale oceňuju, že se zajímá. Chápete, on se zajímá, kdežto ostatní si ani nevšimli, že mám na sobě po dvě stě letech staré okousané brýle. Odpověděla jsem koktavě "Na dálku." Jo, to je vše. Mohla jsem vážně odpovědět: "Na udržování rovnováhy vesmíru, víš." A zasmát se, "Ne, vtip, jsou na dálku, občas je nosím, když mě začnou čočky nesnesitelně štvát." A bylo by to. Nebylo by to trapné a možná bych si našla kamaráda.

Říkám kamaráda. Jen kamaráda! Já už jednoho přítulku mám a o další nejevím zájem.
Ale tohle je takovej podělanej hipster, který by se mi jako kámoš vcelku hodil. Potřebuju někoho, s kým bych chodila na výstavy a kecala o uměleckých blbostech.
No nic. Stejně si myslím, že pravděpodobně.. no, asi o mě jeví něco jako zájem, ale asi ne moc přátelský, když uvážím, že se za týden vyspal se dvěma spolužačkama. No, to je jedno.

Z toho plyne, že se musím uvolnit a bejt skvělá, jak si představuju! Hned, a né až po chvilce.

nicolas cage's face on everything ftw!

Jsem zpátky, otevřete svou náruč!

19. října 2013 v 17:59 | Ruu
Náhodou jsem si začala pročítat starší blogy. Ráda se vždycky přihlásím na nespočet těch hloupých stránek, co jsem kdysi založila a s nostalgií projíždím staré články. Divím se nad tím, jak jsem psala a jak jsem mohla přestat. A z té spousty pošetilých blogů tenhle nějak vyčnívá. Ani nevím proč, jeho úroveň je pořád špatná, jak jinak, ale já nedokážu psát nic jiného než hloupý deník, ale nevadí, páč tak to já ráda.
Z těch patnácti článků se dá docela dost vyčíst a asi bych měla napsat, jak to všechno dopadlo. Kéž by tenhle článek mohla vidět verze mé osoby v tom zmateném a depresivním lednu! Asi budu dělat, že jo, že může.

Za prvé: Hellichovka byl špatný nápad, teď to vím už jistě. Přestaň se vnitřně užírat.
Za druhé: Ty velké rozpadlé staré martensky nenos. Vypadáš v nich děsně. Radši si pořiď nové a ve tvé velikosti. A s černými tkaničkami, prosím!
Za třetí: Ombré je blbost. Dobře, není, pořád ho chci, ale neodhodlala jsem se ještě. Modré konce nemáš, ale zrzavou už jo. Nějaký ten pátek. A vypadáš sakra dobře. Nejlepší barva, cos kdy měla.
Za čtvrté: Kluka jako Jason Segel si už našla. Ještě lepšího! A je to krásný. A víš co je na tom asi nejlepší? Že nejen, že se milujete jako v kýčovitém romantickém filmu, které naprosto nenávidíš, ale taky jste nejlepší kamarádi. A to je na tom to nejlepší, můžeš se před ním chovat jak chceš, jako blázen, být sama sebou, krkat mu do pusy a smát se tomu jako hovádě, ale stejně tě obejme a řekne, že tě miluje. Jo? Takže přestaň se cítit tak strašně osamělá, ono to přejde.
Za páté: Ta škola. Ta velká otázka, co nad tebou tak těžce visela - je to vyřešené. Rozhodně to není tak, jak sis představovala. Ani trochu! Pamatuješ, jak si mlčky přihlížela debatám ostatních o tom, jak jdou na ekonomku a obchodku a v duchu si děkovala Bohu za svůj náznak talentu, díky kterému nemusíš zkejsnout na podobně nudné škole? Tak tam seš. Jop, seš na nudné škole. Na oboru cestovní ruch. Jo, ptáš se, co to vlastně je za obor a kam nás to dovede? Hele zlato, to já taky nevím. Ale seš spokojená. Je to lehké, nenáročné, máš tam staré kamarádky, které si nechtěla opustit. A možná najdeš nové. (Když už jsem u tohohle, vzkaz pro mé budoucí já: Začni se kurva už bavit s Terezií, jo?! Děkuju.)

A seš spokojená. To je hlavní. Tak přestaň se nervovat a žij. Jo? Díky.

Celkem schizofrenní článek. No, nevadí.

Jsem zpátky! Otevřete své náruče!

Docela ironie takové věci psát sem, kam ani jednou nezabloudil někdo jiný než já. Hodně ironické.
Otevři svou náruč, já!

Skvělej song, co jsem teď našla. Jen tak.

Bobování

19. ledna 2013 v 16:48 | Ruu
Vrátila jsem se z bobovací akce. Sjela jsem dvakrát obří kopec s kvílením, protože slepí a blbí lidi /blbí? vypadá to divně.../ chodili v dráze a já měla co dělat, abych je nesrazila a já samotná nespadla na zem. Zjistila jsem, že už jsem na tohle asi moc velká, protože vyšlapávat to pět minut kvůli pěti vteřinám mě nebavilo. No nic.

Na školu, na kterou jsem si stěžovala v jednom článku, mě přijali.
A ta škola, kde jsem vypadla, mi dneska poslala dopis. Prý jestli nechci chodit k nim na obor Restaurátorství. Odmítla jsem.

Rozhodla jsem se jít na Grafický design a žít hezky jako můj strejda (ehm, vystudoval tu samou školu a vstává v jedenáct, pak dělá hodinu z domova na počítači zakázky a má pak volno - no není to sen?).

Takže tak.

Becherovní štěňátka

18. ledna 2013 v 22:11 | Ruu
Připadám si jako nějakej podělanej podivín (oh, ano, teď pro změnu mluvím nespisovně, zažívám momentálně nezvratnou touhu tak psát), když zatímco si holky v mým věku lakují nehty, odpovídají na debilní otázky na ask svým typicky bad ass stylem a zaplňují mojí fb zeď desítkama gifů jejich kroutícího se zadku nebo pokřivenejch úsměvů, já sleduju politickou debatu.
Ovšem, musím přiznat, že ani to se neneslo na vysoce intelektuální úrovni. S B jsme si udělali popcorn a zasedli k televizi. Po pěti minutách si on hrál na pspéčku a já házela praženou kukuřici po plazmovce pokaždý, když se tam objevil Zemanův ksicht. Nemůžu si pomoct, nemám toho člověka ráda. Po většinu doby, kdy otevřel pusu, jsem měla chuť (no, vlastně jsem to i několikrát udělala) zaječet "Ty vole, co to kecá za sračky?". Totálně mě vytáčely jeho významný pohledy směrem ke Karlovi, jeho naprosto neslušný ukazování a nevhodný pokyny rukou.
Je opravdu škoda, že to Karlovi nevyšlo na konci a že to spletl. Ale snad všichni pochopili, co tím myslí, ačkoliv to lehce přehodil.
Pořád doufám, že se zvolí Karel a já se nebudu muset zahrabat pod zem.

Protože ačkoliv je to možná idiotský a pubertální (hm, taková já vlastně jsem), připadá mi Zeman jako člověk, co ošahává vlastní dceru a hází do ohně štěňátka politý becherovkou (protože tu už on sedm let nepije, tak co s ní, že?).

Nespolehliví, zlí a nepříjemní

16. ledna 2013 v 16:14 | Ruu
Původně jsem plánovala, že tenhle stomiliontý blog v řadě bude tentokrát jiný, hodnotný a o něčem.

Ups.

Dneska měly být výsledky vyvěšené na webu. Vstávala jsem v sedm hodin a od té doby stále dokola aktualizuju jejich stránku jako idiot.
Doslova řekli, ehm, cituju - "Výsledky budou vyvěšené na webu šestnáctého ledna ráno."
V devět jsem se podívala na Forgetting Sarah Marshall (česky je to Kopačky, ale ten název se mi zkrátka nelíbí). Hned, jak s objevili závěrečné titulky, běžela jsem k notebooku a znova aktualizovala stránku. Jé, překvápko, nebylo to tam.
Pak znova v deset, jedenáct, dvanáct, v jednu. Pokaždé jsem ztrácela naději na to, že tam konečně, na těch příšerně designovaných stránkách modrý odkaz Výsledky přijímacího řízení.
Oh, ne.

Ve tři jsem donutila mámu zavolat tam. Zvedla to nepříjemná ženská, co na ní začala ječet, že ředitelka stoná a že výsledky vyvěsila na školu, tak ať si zajedu tam nebo počkám na dopis.

Super.

Ehm, vůbec se mi tam kvůli tomu nechce.
I na zkouškách byli lidi nepříjemní a zlí, oproti Hellichovce určitě. Navíc ta škola se téměř rozpadá a abych mohla na záchodky, musela jsem projít úplně celou školou.

Nevím, ale myslím, že by na ostatní měli být aspoň příjemní. Jak já nenávidím lidi, co jsou takoví.

Testy napsány

11. ledna 2013 v 12:58 | Ruu
Tak a je konec.

Dneska jsme dopsali testy. Nejdřív čeština, ta byla v pohodě; chyběla mi jedna otázka a řekla bych, že je tam maximálně pět chyb z dvaceti možnejch.
Potom ale kultura. Otázky mě překvapily a neuměla jsem na ně příliš dobře odpovědět. Například "V jakém stylu je postaven Obecní dům?" Napsala jsem kravinu - v barokním. Až když jsem odevzdala papír té nepříjemné a škodolibé ženě za stolem, došlo mi, že je to stavba secesní... Pak tam třeba byla otázka, jaký je můj oblíbený ilustrátor. Samozřejmě nějaké znám, znám ale jen jejich jména a vybavuju si jejich iustrace, ale oni chtěli i přesné jméno autora knihy a název. Nepamatuju si, nevím. Něco bylo lehčí, jako třeba "Co je impresionismus a v jakém století vznikl?" nebo "Kdo byl nazýván králem Slunce?"...

Ve středu jsou výsledky na webu.
Budu doufat, že se tam přihlásil někdo s horší malbou, kresbou i koláží, špatnýma známkama ze základky plus špatným pamatovákem na češtinu a otázky z kultury...

Když nemůžu spát

10. ledna 2013 v 23:19 | Ruu
Ležím v posteli a spím. Tedy, údajně. Rodiče mě totiž donutili jít spát dřív, protože si pravděpodobně řekli, že mě ještě pořádně vystresují neustálým opakováním, jak je zítřek důležitý.

Večer jsem si projela pár testů z literatury, mluvnice, historie a malířství. Dopadly vcelku dobře, ale otázkou je, jestli se mi všechny informace nevypař záhadně z hlavy, až budu sedět v lavici před prázdným listem.

Jéžiš. Až moc to řeším, moc se stresuju i sama, bez pomoci ostatních. Když mně se tam tak nechce! Jediná věc, co mě zítra donutí vstát a vážit tu únavnou cestu metrem je pomyšlení, že tam strávím pouhé dvě hodiny a pak rychle domů, kde si pustím himym a přečtu si něco v peřinách.
Teď se s tím přestanu oficiélně stresovat.

Mimochodem, viděli jste prezidentskou 'superdebatu' (ten název mi pořád divně vrtá hlavou)? Já sama sice nevolím, ale díky lehké ovlivnitelnosti mojí mámy (je to trestné?) jsem jí celou zhlédla a taky jsem si přečetla volební číslo Respektu.
Nicméně, rozhodla jsem se nabádat k volbě Schwanzerberga. Samozřejmě kvůli jeho názorům, minulosti i postojům, ale taky se nemůžu zbavit pubertálně dyliního hlásku v mé hlavě, co rozežněně říká, že je to 'takovej ňuňu roztomilej dědoušek'.

No nic, tak já jdu spát.

Už zas to dopadlo hrozně

10. ledna 2013 v 20:57 | Ruu
Další zkouška za mnou.

O můj bože, jak já tohle nenávidím! Je to podruhé a už k tomu chovám spalující nenávist. Znervózňuje to, stresuje, mám z toho afty, ekzém na místech, kde vypadají hodně děsivě, bolesti hlavy, dehydrataci, deprese a zatraceně podstatné pochybování o sobě samé. Sice bych mohla uposlechnout rad ostatních a "hodit to za hlavu", "neřešit to" a mít na vědomí, že "o nic nejde". Jenže já ze své přirozené podstaty jsem prostě nervózní člověk.
A zpozorovala jsem na sobě zvláštní jev - ne, že by se mi klepaly ruce jako normálním lidem. Ne. Mně vibruje zadek. Ne, fakt! Začne se třást jako pudink při běhu.
Nechápu, proč tolik zodpovědnosti ohledně rozhodnutí o kariérní budoucnosti nastává už teď. Nevím jak ostatní, ale já se pořád cítím jako dítě s blahovými sny o přestěhování do nyc a podobně. Neuvažuju vážně a dopředu, protože jsem prostě dítě. Je mi čtrnáct a jak mám vědět, jak to budu cítit za pět, deset nebo třicet let?

Tak, abych vysvětlila, proč to teď tak řeším. Tahle zkouška taky dopadla blbě. Děsně. Bylo to teprve první kolo, strávila jsem tam šest stresuplných a děsuplných hodin. Nejdřív jsme dostali za úkol kresbu podle modelu, ta se mi vyvedla, dle mého názoru. Rozhodně to bylo lepší než na Hellichovce, to naprosto jistě. Potom malba. Oh! To byla hrůza. Lidi, tohle není žádný pitomě sebekritický povzdech. Ne, tohle je krutá realita. Bylo to to nejhorší, co jsem mohla odevzdat. Vypadalo to, jako když to dělalo pětileté dítě. Nejistě jsem koukala po ostatních a když jsem viděla ty skvělé malby, chtělo se mi brečet. Oni tam nad dokonalými malbami a já nad děsným zkrabatělým papírem těžknoucím pod obrovskou vrstvou temper, co se k sobě ani nehodí. Jenže tohle bylo poprvé, co jsem s temperami dělala. Zní to sice divně, ale přísahám, že ani na výtvarce na základce, dokonce ani za ty dva roky v umělecké základce jsem tempery neměla v ruce! Samozřejmě jsem kdysi už malovala, ale vždycky to bylo akrylkami. A navíc jsme měli sedět, mít na kolenou desku a malovat tak. Já jsem zvyklá na malířský stojan a myslela jsem, že nám ho i dají, ale ne. Takže tak. Moje malba rovná se hnus. Doslova. Pak koláž. Ahh, kdo by čekal, že na grafický design dělaný na POČÍTAČI budou chtít stříhání a lepení? Nejsem v tom dobrá. Já křivě stříhám, patlavě lepím. Podle toho to taky vypadalo. Jestli se sem nedostanu, tak nevím. Ale asi ne. Z mojí jistoty o přijetí se stala jistota o pohoření.
Zítra je test z historie, kultury a češtiny. A tohle jsou tři věci, co mi jdou, takže bych to mohla dohnat. Teoreticky. Ale nevím.

Držte mi palce.
Kurva to potřebuju.

A mám Martensky

9. ledna 2013 v 22:20 | Ruu
Nemám tušení, kdy se z mých plánů na vytvoření stránek, kam budu ukládat jen svoje povídky, kresby a malby stal klasický a pitomý deníček. Ale co, budu se s tím muset smířit.

Cože jsem to chtěla napsat?

Byla jsem v sekáči a našla jsem botky Dr. Martens!! Obnošené, lehce zničené, na pokraji rozpadnutí a o dvě čísla větší, ale stejně jsem si je zamilovala... na druhý pohled. Nejdřív to bylo zklamání při představě, že když jsou tak obří, tak v nich budu vypadat jako klaun, ale pak jsem si je zkusila a nevypadám. Vypadám v nich prostě skvěle, tak, jak jsem si představovala předtím.
Hledala jsem tyhle botky tak dlouho! Nechtěla jsem si kupovat nový, protože jsou superdrahý a já nemám peněz nazbyt.
Jsou černý, ne lesklý, ale hezky matně černý. Mají bílý tkaničky a jedním slovem jsou dokonalý.
Jop, jsem z nich naprosto nadšená. Sice v nich chodím divně, ale když si L koupila steelky, chodila jako tučňák, než se to naučila. Ale budu v nich chodit pořád, dokud se definitivně nerozpadnou!

(to nejsou ony, ale jsou stejný, vyjma těch tkaniček. - sice jsem měla názor, že dávat na blogy obrázky z tumblr je trapný a ubohý, ale už to taky dělám, takže tohle je fotka odtamtud. bohužel nevím, kdo to tam postnul, takže řekněme, že zdroj neznámý...)

Jo a ještě - jsem na pondělí objednaná ke kadeřníkovi, aby mi udělal "ombre vlasy" (oh, zní to divně). Rozhodovala jsem se pro modrou, fialovou nebo červenou. Nakonec vyhrála modrá... chystám se kadeřníkovi předložit tenhle obrázek.

(opět z tumblr. autor neznámý...)

Tak, už jsem v pohodě

9. ledna 2013 v 15:47 | Ruu
Je to zvláštní, ale trvalo mi to den. Den plný pochybování o sobě, lehké deprese, nesmyslného přežírání se pizzou a chipsy s příchutí limonády a čili (nejlepší věc na světě!) a čtení Bídníků stále dokola, ale jsem v pohodě. Přešla jsem to a dneska si prostě říkám, že je to v pořádku, nejsem pro ně dost dobrá a oni zase nejsou to, co jsem já hledala.

Dnešek jsem strávila u televize s druhou sérií himym v angličtině (překvapuje mě a zároveň trošku děsí i těší to, že i když máme tu nejhorší učitelku angličtiny, jejíž styl učení v podstatě tkví v tom, že nám zadá práci pro druháky a odejde do kabinetu, tak rozumím každému slovu - oh, jak já jsem boží!) a nad plátnem a2. Už dlouho jsem nemalovala a musím říct, že to prostě zbožňuju. Byla to vlastně moje úplně první malba, kterou jsem dokončila. Malovala jsem vánoční hvězdu, tu červenou kytku na stole a nakousnuté jablko, co jsem našla ležet na lednici. Strávila jsem nad tím čtyři hodiny a jsem s tím spokojená, protože poprvé jsem dokázala stínovat akrylkami, aniž by to vypadalo hnusně a rozpatlaně. Možná to sem postnu někdy, ale spíš ne.

Zrzavá padá. T mi to prostě zakázala a navrhla, abych si udělala takzvaně "ombre hair". Jo, rozhodla jsem se souhlasit. Takže už příští týden budu mít na svých světle hnědých vlasech ke konci světle modrou. Vuhú.

Zítra mám talentovky na Náhorní. Nejsem nervózní, dokonce se i těším. Doufám, že tam budou lidi, jako jsem já. Protože nemůžu další roky strávit otrkáváním a nesmělým povídáním. Ne, zítra se s nimi musím začít bavit a přátelit. A najít někoho jako Jason Segel!

To je asi všechno, co jsem chtěla říct.

Ehm, jen tak na závěr. Zjistila jsem, že se koukám na himym jen kvůli Jasonu Segelovi. Musím říct, že je to nejhezčí chlap, co jsem kdy viděla. Je to zvláštní, nemohla bych se o tom zmínit třeba ve třídě, kde nejvíc sexy kluk je třeba Cody Simpson (oh, nenávidím se za to, že vím, kdo to je!) nebo ti z 1D. Ale i v nových seriích se mi totálně děsně líbí.
Ahh.
Konec pubertálního vyzpovídání.


Och!

Užírání se

7. ledna 2013 v 21:05 | Ruu
Mám zimnici, bolí mě hlava a všechno kolem. Už mi začali psát lidi ze třídy, jak jsem dopadla na zkouškách. To je na tom asi to nejhorší - tedy, kromě toho vypadnutí po prvním kole - oznamovat to lidem, kteří očekávají, že jim nadšeně napíšu, že mě rovnou přijali, protože jsem tak supertalentovaná, jak oni předpokládají. PŘEKVAPENÍ! Nejsem. Ah, začínám se cítit hůř a hůř. Pořád mám v hlavě změť vzpomínek na úkoly, co jsem na nich vlastně zpackala? Nevím, snažím se to vybavit. Nevím, že bych udělala nějakou příšernou chybu... Ale co. Prostě ani můj nejlepší výkon by nebyl dostačující.
Oh! Konec toho naříkání. Prostě jsem se tam nedostala, musím se s tím smířit.

A rozhodla jsem se jako reakci na to udělat něco bláznivýho. Obarvím se na zrzavo.
Tak.

No, tak nic

7. ledna 2013 v 19:10 | Ruu
Tak jo.
Nedostala jsem se ani do druhýho kola.
Nu což.
Byla jsem první pod čarou.

Ostatní holky, co tam byly se mnou, taky nepřijaly. Ony brečely a braly to hodně těžce. Já ne. Vlastně mi to bylo celkem jedno.
Přemýšlela jsem totiž o tom a dospěla jsem k závěru, že jsem tam ani nechtěla. Podle diskuzí to je hodně těžká škola a já jsem ten typ člověka, co nerad něco dělá, a když něco dělá, tak se cítí zničeně a špatně. Navíc jsem poslední rok focení moc neřešila, nepřipravovala jsem se a vlastně ani nechtěla, použila jsem kresby i fotky rok starý a k dělání nových jsem se vyloženě nutila.
Taky jsem přemýšlela o tom, jestli si tohle nenalhávám, abych se necítila špatně. Ne, nenalhávám.
Ve čtvrtek mám zkoušky na Náhorní. Tam, když se nedostanu, je čas se vážně zabít. Ah, ne doopravdy.

To přemýšení mě vedlo k dalšímu přemýšlení a došla jsem k dalšímu závěru - vlastně se ani moc nechci zabývat něčím uměleckým. Chtěla bych žít hezky klidným, malým životem s nenáročnou prací, třeba chůva. Pak hezky bokem psát povídky a básně a žít s nejskvělejším chlapem.

Navíc jsem našla program, který vám za hodně nízký poplatek sežene rodinu v New Yorku, kterým se na rok budete starat o děti. To je přesně to, co chci. ŽÍT V NYC, jo, to je ono, starat se o děti, co mám ráda a žít spokojeně za mořem.

Takže tak.

Samozřejmě to je zklamání, tak nějak zboření iluzí. Ale co, musela jsem prostě přijít na to, že nejsem nějak zvlášť dobrá. Na focení asi na nějakou dobu zanevřu a nechám ho být, protože by mi to mohlo bolestně připomínat, jak jsem pohořela. Nejvíc mě děsí to, že ze mě budou rodiče zklamaní. Zvláště táta. On se pořád chlubil úplně všude s tím, jak má skvělou a talentovanou dceru, pro něj to muselo být obrovský zklamání. Ačkoliv mi říkal, že ne, vím, že to není možný, aby nebyl, aspoň trošku.

No, já se s tím nějak vyrovnám.

První kolo za mnou

7. ledna 2013 v 15:51 | Ruu
Tak, první kolona Hellichovce mám za sebou. Uvědomila jsem si, že jsem se ani nezmínila o zvoleným oboru - je to Užitá fotografie a média.
Vstala jsem ráno nervózní a se zvláštním pocitem. Dojela jsem tam autobusem, metrem a tramvají ověšená igelitkou, taškou s foťákem a další taškou s věcmi, co byly údajně potřeba. Nejydřív jsme se shromáždili všichni v aule /bylo nás míň, než jsem původně čekala/ a chvilku jsme seděli. Pak přišel první úkol, fotografování v černobílým režimu vybranýho předmětu z jejich nabídky kdekoliv v ateliéru. Nakonec jsem šáhla po keramický hlavě, položila jí na stolek u okna a vycvakla to. Byla jsem s tím celkem spokojená. Pak další úkol, fotografování předmětů, co jsme si donesli v nasvíceným ateliéru. Všechno bylo do posledního puntíku připravený, stačilo si jen vybrat barevný papíry jako podklad, zakomponovat, zmáčknout spoušť a odejít. Byla jsem asi čtvrtá na řadě, takže jsem se musela dvě hodiny toulat po škole, protože další úkol byl začínal až ve jedenáct. Sedla jsem si na sedačku a četla si, pak konečně uběhl ten čas a mohli jsme jít kreslit. Dostali jsme za úkol nakreslit stoleček, nad něm drapérie a skleněná láhev. Podmínka byla, že to tam musí být všechno a celý. Udělala jsem to, ovšem ta židle byla totálně nižší, než ve skutečnosti. Navíc jsem to nestihla ani vystínovat, vystínovala jsem jen židli, část láhve a opravdu ždibek látky. A ne moc dobře, dle mýho názoru. Rozhodně to nebylo nejlepší, co jsem kdy udělala, ani zdaleka ne. Za hodinu vyrážíme zase zpátky pro výsledky. Jsem unavená, nervózní, bolí mě hlava a chce se mi spát a nekonečně se válet, ale nemůžu. Děs.
Ale původně jsem se dost bála, aby tam lidi nebyli pohrdaví, zlí a oškliví na mě, protože když se takhle ke mně někdo chová, tak to absolutně sníží motivaci na minimum, já se rázem stávám otrávenou a nepříjemnou, unuděnou a děsnou. Naštěstí to tak nebylo, všichni byli sympatičtí a příjemní. Navíc ani ve vzduchu nevisel ten oblak nervozity a vážnosti, kterej nademnou visel celu dobu před zkouškami. Všichni totiž zdůrazňovali, jak je to důležitý a těžký, naopak tady mi přišlo, že se to nějak vážně nebere, což je dobře, protože jinak by mě to naprosto o devadesát procent víc znervóznilo. No, tak budu doufat, že se dostanu aspoň do druhýho kola. Napíšu sem pak, jak to dopadlo.

Nervozita přichází

5. ledna 2013 v 1:00 | Ruu
Tak jo, už začínám být oficiálně naprosto děsně nervózní. Doteď jsem byla v pohodě, až se všichni divili, jak je to možný. Teď projíždím všemožný diskuze na internetu, kde holky sdílí svoje fotky, aby je lidi zhodnotili, jestli mají na to, aby je přijali na Hellichovku, kam se hlásím na fotografii. Ty fotky (podle mě) jsou mnohem lepší než moje, ale ostatní jim tam jen několikrát napsali, jak je to příšerný, strašný a ať to vzdá.
Ooooooh!

Ne, ne, ne. Nejlepší je to neřešit, jen tam přijít, udělat všechny úkoly, co dostanu tak, jak nejlíp umím, jít domů, modlit se a nechat se vykoupnout už před druhým kolem. Ou yeah.

No nic, jdu se koukat na seriály a pak možná spát.

Na týhle fotce nejsem já, ale spolužačka. Přišla mi taková hezky tématická *hehe*. Mimochodem, je to jedna z těch, co jsem dala k talentovkám na volný téma.
 
 

Reklama